Syndrom vyhoření u mladých sportovců
Ve sportovním prostředí nejsou ničím výjimečným příklady náhlého ukončení sportovní činnosti u mladého sportovce, jenž se bez zjevného důvodu přestane věnovat sportu, který provozoval po většinu svého života. Příčinou mohou být opakovaná zranění z přetížení, či fenomén spíše známý z náročných profesí jako jsou lékaři, zdravotní setry, sociální pracovníci nebo učitelé, tzv. syndrom vyhoření.
Americká společnost sportovní medicíny odhaduje, že se více než 27 miliónů Američanů ve věku 6 až 18 let věnuje kolektivním sportům a dokonce více než 60 miliónů dětí stejné věkové kategorie v USA aktivně provozuje nějaké sportovní odvětví. Pochopitelně pouze velmi malá část z nich dosáhne vrcholové sportovní úrovně, neboť podle studií z USA (Law M, 2007) se odhaduje, že k jejímu dosažení, je potřeba tréninku obětovat přibližně 10 tisíc hodin.
Syndrom vyhoření u mladých sportovců nejčastěji souvisí s jejich předčasnou specializací. V prevenci vzniku tohoto syndromu se doporučuje zvláště v raném dětství a časném dospívání kombinovat různé sportovní aktivity, nejlépe kolektivní a individuální. Jako příklad předčasné sportovní specializace jsou často uváděny gymnastika, plavání a krasobruslení. Velmi důležitý je správný odhad připravenosti k danému sportu u každého jednotlivce, který je dán individuálním vývojem jeho schopností motorických, smyslových, rozumových a sociálně-emočních. Nepochybně negativně v dětském věku a dospívání působí zejména extrémní tlak blízkého okolí (rodiče, trenéři) na výsledky, předčasné zařazení do elitních a národních výběrů s vidinou získání profesionálního kontraktu a to na úkor zdokonalování jednotlivých dovedností nezbytných ke zvládnutí konkrétního sportu.
Čestnost zranění vyplývajících z přetížení v porovnání s akutními zraněními je až překvapivě vysoká, představují 46% ze všech zranění. Podle jednotlivých sportů se toto číslo liší – od 37% pro házenou a lyžování až po 68% u běhu. Nejsilnějším rizikovým faktorem zranění z přetížení je předchozí zranění v dané oblasti, velmi často se tato zranění objevují v období prudkého růstu mladého sportovce (tzv. adolescentní spurt), kdy složení kostí, vazů atd.. nestačí odolat mechanickým nárokům kladeným na tyto struktury. Mezi další rizikové faktory u mladých sportovců patří častá hypermobilita, nadměrné tréninkové objemy, nevhodné sportovní vybavení a rovněž několik soutěžních akcí během jednoho dne či v krátkém časovém sledu (více akcí během víkendu).
Nejčastějšími zranění z přetížení jsou únavové zlomeniny v oblasti páteře, krčku stehenní kosti, čéšky, navikulární kosti a tzv. Jonesova fractura v oblasti V. metatarsu, dále jsou to poškození růstové chrupavky a tzv. aseptická nekróza kosti pod kloubní chrupavkou (tzv. osteochondritis dissecans).
Cílem sportování u dětí je především pomáhání rozvoji obecné tělesné zdatnosti, posilování sebevědomí a vytváření sociálních vazeb mezi vrstevníky. Aby sport tuto funkci mohl skutečně plnit, je třeba vzniku syndromu vyhoření a zraněním z přetížení předcházet a to především: limitací nadměrného počtu tréninkových hodin a s tím spojeným zajištěním období odpočinku, zohledňovat připravenost každého sportovce individuálně, pamatovat na jeho úrazovou anamnézu, zavádět předsezónní rehabilitace, předstartovní neuromuskulární trénink atd. Základní prevencí vzniku syndromu vyhoření je koncentrace na zdokonalování hráčských dovedností před koncentrací na výsledky a vítězství.
MUDr.Opočenský Martin, Ph.D.