Ve stopách české fotbalové reprezentace

Logo Medopsport
Fotbalový svět má svůj vlastní kalendář, který se řídí odlišnými zákonitostmi a má specifický běh událostí. Rychlý, intenzivní, napěchovaný. Co platí na klubové scéně, je ještě více umocněné u národních týmů. Každé reprezentační okno může otočit pomyslným kormidlem o 180 stupňů, každý výsledek totiž dokáže zásadním způsobem ovlivnit vnímání veřejnosti. Poslední měsíc českého národního mužstva budiž dokonalým příkladem.
Po ostudné prohře 1:4 v gruzínském Tbilisi se česká reprezentace ocitla pod palbou. Zdálo se, že pozice hlavního trenéra Ivana Haška je reálně ohrožena. A to přesto, že mu na začátku léta po neúspěšné ME předseda asociace deklaroval jednoznačnou podporu. Výkon, a především tristní výsledek měl však seizmický dopad. V případě, že by za 3 dny Češi zaváhali i s Ukrajinou, poptávka po velkých personálních změnách by stoupla nad míru únosnosti. Reprezentace se pod tíhou nepříznivé situace nevzdala a v nekomfortní atmosféře tým z válčící země udolala. Naladění fotbalové veřejnosti se tak na pomyslném barometru posunulo od depresivní nálady ke zdrženlivému pesimismu.
Před dalším srazem se týmu kolem Ivana Haška stále moc nevěřilo. První zápas s Albánií představoval konfrontací s týmem, na kterého reprezentace v poslední kvalifikaci nevyzrála. Navíc panovaly obavy, že se hráči znovu nebudou moci opřít o podporu domácího publika, tak jako v zápase s Ukrajinou. Páteční večer na Letné však s každou přibývající minutou obavy z opakujících se nezdarů rozptýlil. Reprezentace od úvodního hvizdu předváděla fotbal, jaký jsme v jejím podání dlouho neviděli. Intenzitu a nasazení tentokrát podpořila kvalitní hrou a diváci na stadiónu to s velkými díky kvitovali. Zaplněná Letná ještě 10 minut po ukončení zápasu vyprovázela hráče mohutným potleskem ve stoje.
Tím se opět dostáváme k volatilitě a nestálosti, kterou se vyznačuje podpora a vůbec celkové fungování reprezentačního týmu. Stačí pár dní a prakticky vše je totálně naruby. Před měsícem byl trenér na odpis, teď máme po třech kolech Ligy národů 6 bodů a za prvním příčkou zaostáváme pouze vinou horšího skóre a do mysli se vkrádají myšlenky o zlomu. Jaká je v tomto případě skutečná realita národního týmu? Pozorujeme výběr, který konečně nachází svou tvář, což naznačily poslední dva zápasy, a především výkon ze zápasu s Albánií? Nebo se za 3 dny můžeme dostat do podobného rozpoložení jako v Gruzii? A lze vůbec nad národním týmem v českých podmínkách uvažovat jinak, dlouhodobě, systematicky, tedy tak, aby to nepřipomínalo každodenní předpověď počasí?
Našli jsem tvář?
Ivan Hašek je trenérem reprezentačního áčka od prosince 2024, první zápasy však se svými svěřenci odehrál až v březnu 2025. Má za sebou 10 zápasů, včetně evropského šampionátu v Německu. Ač to vyzní paradoxně, právě nutnost rychlé přípravy na vrcholnou akci mohla ovlivnit proces budování herní identity negativním způsobem. Potřeba uhrát výsledek se zde dostala do konfliktu s dlouhodobým procesem upevňování herních principů, který vyžaduje čas a opakování. Ostatně to je zásadní element práce u reprezentace. Času není mnoho a dnes už v podstatě každý zápas má zásadní vliv na úspěch či neúspěch. Ivan Hašek neměl luxus si věci vyzkoušet „na nečisto“, jeho hledání probíhalo pod drobnohledem na té nejsledovanější akci.
Dojmy z evropského šampionátu nevyzněly pozitivně. Češi byli všeobecně označováni za jednoho z nejslabších účastníků, což neplatilo jen z hlediska získaných bodů, ale též z pohledu předváděné hry.
Dá se přitom souhlasit s konstatováním trenérského týmu, že Češi na Euro odehráli 3 velmi rozdílná utkání. Zápas s Portugalskem byl střetem dvou rozdílných tříd. Poslední zápas s Turky ovlivnila brzká červená karta. Utkání s Gruzií svým charakterem a průběhem lze brát jako nejvíce vypovídající, neboť nejlépe zapadá do kolonky „standardní“. Nabídlo totiž střet s rovnocenným soupeřem, přičemž oba týmy vstupovaly do utkání s vědomím, že potřebují za každou cenu zvítězit (po prvních zápasech oba bez bodu).
Češi byli v tomto zápase aktivní. Prezentovali se nátlakovou hrou, tlačili se do pokutového území ve vysokém počtů hráčů a zejména v prvním poločase si vytvořili několik vyložených střeleckých příležitostí. Po nešťastné ruce Robina Hranáče sice prohrávali, ve druhé půli se však podařilo po závaru v šestnáctce vyrovnat Patriku Schickovi. Další branka již v utkání nepadla a náš tým odcházel z utkání s pocitem promarněné šance. Češi se totiž považovali za silnější tým.
Když se v čase posuneme o několik měsíců dále, lze v utkání s Albánií shledat mnoho podobností s právě popsaným zápasem evropského šampionátu s Gruzií. I s Albánií Češi vsadili na vysokou intenzitu, nátlakový fotbal s velkým doplněním útočných akcí v soupeřově pokutovém území, vysoké napadání po většinu zápasu. Na hráčích bylo vidět, že chtějí, aby lidově řečeno „hořela tráva“. Navíc i soupeř je svou kvalitou srovnatelný.
A přesto byl zápas s Albánií v řadě věcí jiný, neboť nabídl více pozitivních rysů a optimismu směrem do dnu budoucích. Hra českého týmu byla na Letné plynulejší, přesnější, akce se pravidelně dostávaly od brankáře Kováře až do finální třetiny hřiště. Při ztrátě míče byl tým lépe organizovaný, díky čemuž se dařilo zastavovat drtivou většinu pokusu soupeře v úplném zárodku. Co konkrétně mělo za následek popsané zlepšení? Jako zásadní lze spatřovat sázku na konkrétní hráče.
Proti Albánii nastoupili hráči, kteří svým herním profilem dokonale zapadali do zvoleného způsobu hry. Konkrétně Chorý, Šulc, Červ, to jsou hráči, kteří do nátlakové hry, plné nasazení, ochoty sprintovat a bojovat perfektně zapadají. Naopak hráči jako Schick či Hložek mají jiné přednosti. Po technické stránce jsou to rozhodně fotbalisté s vyšší úrovní dovedností. Ne náhodu právě je oslovil velký klub, jako úřadující mistr německé Bundesligy Bayer Leverkusen. Kdybychom hráli fotbal, postavený na poziční hře s důrazem na držení míče po zemi, měli bychom v nich zajímavé trumfy. Pokud si však položíme otázku, kdo se více hodí do nátlakové hry plné centrů, osobních soubojů a napadání po ztrátě míče, Chorý nebo Schick? Kdo nevypustí žádný souboj a rtuťovitě podpoří své spoluhráče do poslední vteřiny, Šulc nebo Hložek? V obou případech se musíme přiklonit k prvním jmenovaným.
Jak trefně zmínil v televizním přenosu internacionál Karel Poborský, Ivan Hašek po příchodu chtěl hrát fotbal, na který nemáme hráče. Jeho výrok může být velmi pravdivý. Zásadní otázka zní, zda český tým právě proti Albánii objevil svou tvář. Na to by měly odpovědět další zápasy a zejména pak průběh kvalifikace o bájnou metu, kterou je světový šampionát 2026 v Severní Americe.
Český tým pod Ivanem Haškem čelil kritice, resp. kritickým momentům opakovaně. Přičemž se ukazuje, že právě schopnost reagovat na nepřízeň osudu, se jeví jako silná stránka současné reprezentace. Bojovnost by měla být samozřejmostí, nicméně v českém podání, v těch povedených zápasech, lze hovořit až o houževnatosti, která je pro oponenty velice nepříjemná. Dá se očekávat, že při volbě strategie i složení nominace bude Ivan Hašek se svým týmem z této podstaty nadále vycházet.
Pořád platí, že rozebíráme reprezentační tým, který podléhá jiným pravidlům než klubové prostředí. Co platilo před měsícem, může být dnes zcela jinak. Forma a herní rozpoložení hráčů se neustále mění, a především krajánci musí o svou pozici v klubech neustále bojovat a obhajovat konzistentními výkony. Pokud se ukáže, že zápas s Albánií nebyl světlou výjimkou, ale potvrzení směru, bude to skvělé.
Nic se ovšem nezmění na tom, že trenérský tým bude pod neustálým tlakem, vybírat hráče, kteří mají skutečně nejlepší sportovní formu. A dost dobře se může stát, že za 2 měsíce nebude hráč typu Chorého jasnou volbu. Bude pak na hráčích jako Schick, aby ukázali, že dokáží být úspěšní, a to ve stylu, který reprezentaci nejvíce sedí. Je na něm i na Hložkovi, aby předvedli, jaký talent v nich dřímá. Pokud se podaří efektivně zakomponovat všechny jmenované, šance na start na MS 2026 se rapidně zvýší.
Autor: Marek Opočenský